ČlánkyEbookKe stažení

Kalendář akcí

Co možná nevíte o stresu

28. 03. 2018 | Mgr. et Bc. Barbora Korotkova

Co možná nevíte o stresu

Evoluce nás vybavila řadou mechanismů důležitých pro přežití. Můžeme je rozdělit do dvou funkčních kategorií: na růst a ochranu.

Denně jsou milióny buněk opotřebovány a musejí se nahradit. Aby se tento neustálý koloběh buněk zajistil, musí vaše tělo vynaložit značný objem energie.

Lipton popisuje, že když při svém vědeckém bádání klonoval buňky lidského endotelu (ten tvoří jednoduchou vrstvu buněk vystýlající vnitřek cév), ustupovaly před toxickými látkami, které do Petriho misky přidal, stejně jako člověk ustupuje před pumou či agresorem. Naopak k živinám se buňky přitahovaly, stejně tak jako člověk k snídani, večeři nebo lásce.

Vznikají zde dvě reakce na podnět z prostředí:

1. Přitažlivost k signálům zajišťující život, jako jsou živiny – charakterizuje růstovou reakci


2. Odklon od výhružných signálu, jako jsou toxické látky, charakterizuje ochrannou reakci.


3. Některé podněty z prostředí mohou být i neutrální a nevyvolávají žádnou reakci.


Mechanismy podporující růst či ochranu nemohou fungovat současně. Nemohu se pohybovat zároveň vpřed i vzad.

To znamená, že když prcháme před agresorem, není dobré vydávat energii na růst. Abychom přežili a utekli, vydáte veškerou energii k boji nebo k útěku. Redistribuce energetický rezerv k posílení ochranné reakce vede k omezení růstu.

Tím, že nasměrujete energii k podpoře tkání a orgánů, jež potřebujete k ochranné reakci, nastává další důvod, proč se růst zastaví. „Růstový proces potřebuje otevřenou výměnu mezi organismem a jeho prostředím“. Například přijímáme potravy a vylučujeme odpadní látky. Ovšem ochrana vyžaduje, aby se systém uzavřel a vytvořil ochranný štít mezi organismem a vnímanou hrozbou.

Naštěstí, i když jsme ve stresu, můžeme přežít, ale chronické omezení růstových mechanismů vážně narušuje zdraví.

V kontinuu růst-ochrana vás odstranění stresujících prvků dovede pouze k neutrálnímu bodu.  Abychom plně prospívali, nestačí se zbavit jen stresu, ale musíme také hledat radostný, milující a naplňující život, který stimuluje růstové procesy.

U mnohobuněčných organismů je růstové a ochranné chování řízeno nervovým systémem. Úkolem nervového systému je monitorovat signály z okolního prostředí.

Tělo je vybaveno dvěma samostatnými ochrannými systémy.

První systém, který mobilizuje ochranu proti vnější hrozbě je osa HPA – hypotalamus-hypofýza-nadledvinky. Pokud hypotalamus vnímá hrozbu, zapojí osu HPA – vyšle signál do hypofýzy „velící žlázy", která je odpovědna za organizaci 50 bilionů buněk, aby se vyrovnaly s hrozícím nebezpečím.


Druhý ochranný systém je náš Imunitní systém, který nás chrání před nebezpečím, jež má původ pod kůží. Například nebezpečí způsobené viry a bakteriemi. Když je mobilizován imunitní systém je spotřebováno mnoho energie. Vzpomeňte si, jak jste se cítili slabí, když jste onemocněli.


„Když, ale osa HPA mobilizuje tělo k ochraně či úniku, hormony nadledvinek přímo potlačí činnost imunitního systému, aby se uchovaly zásoby energie.“

Stresové hormony jsou tak účinné při omezení funkce imunitního systému, že je lékaři podávají pacientům po transplantaci orgánů, proto aby je jejich imunitní systém neodmítnul jako cizí tkáň. Důvod proč systém nadledvinek vypíná imunitní systém je ten, že pokud bojujete s infekcí a naskytne se ještě větší hrozba (například vás pronásleduje lev) tak sem mozek musí rozhodnout co je větší nebezpečí. Vašemu tělu nepřinese žádný prospěch zvítězit nad infekcí, když vás sežere lev. Vaše tělo tedy zastaví boj s infekcí a raději mobilizuje energii pro útěk před lvem.

Sekundární důsledek osy HPA je, že naruší vaši schopnost bojovat s nemocí.

Můžeme tedy konstatovat, že lidé žijící v permanentním, chronickém stresu mají podstatně sníženou funkci svého imunitního systému.

Aktivace osy HPA také snižuje schopnost jasně uvažovat, jelikož stresové hormony nadledvinek zužují cévy v předním mozku. Zpracování informací v předním mozku (frontální kortex), centru výkonného a logického uvažování, je významně pomalejší než reflexivní činnost řízená zadním mozkem. Ve stavu nouze tedy platí, že čím rychleji jsou informace zpracovány, tím větší šanci má organismus na přežití. Stresové hormony nadledvinek zužují cévy v předním mozku a tím omezují jeho funkci. V nouzové situaci slouží cévní tok a hormony k aktivaci zadního mozku, jenž je zdrojem života záchovných reflexů, které řídí reakci útok x útěk.

Cena, kterou za toto platíme je snížení uvědomělého vnímání a inteligence.

Osa HPA je výborný pomocník k zvládnutí akutního stresu, ale náš ochranný systém nebyl k takovéto nadměrné aktivitě navržen.

Pro ilustraci uvedu příklad z knihy B. Liptona

Na startovní čáře se řadí skupina sprinterů. Jakmile uslyší pokyn „připravte se“ upraví si svůj postoj. Potom startér zavelí „pozor“ jejich svaly se napnou, těla uvolní adrenalinové hormony, které dodají jejich tělům sílu ke splnění namáhavého úkonu. Zatímco běžci očekávají povel „start“ jejich těla se napínají v očekávání. Při normálním závodu toto napětí trvá 1-2sekundy.

Kdyby ovšem povel ke startu nepřicházel, v tělech sprinterů by koloval adrenalin a jejich těla by byla unavená napětím. Během několika sekund se sprinteři z takového napětí zhroutí.

My žijeme ve světě „POZOR“. Naše každodenní stresory, aktivují naše těla k akci. Na rozdíl od závodních běžců, stres v našem těle je uvolněn z tlaku vyvolaným chronickým strachem a obavami.

Téměř veškerá závažná onemocnění jsou spojena s chronickým stresem.

Jednoduchá inspirativní moudrost L.Hermin: „Víte proč je pro nás tak těžké být šťastní? Protože se odmítáme ZBAVIT toho, co nás činí smutnými“.

Existuje i vhodná forma stresu, která se nazývá eustres a má pro nás prospěšné psychické a/nebo fyzické účinky. I stresová situace vyvolaná osou HPA je pro nás v určitých situacích výhodná, jelikož nám může zachránit život. Stresová reakce HPA dokáže vyvolat téměř nadlidskou sílu a reakce o rychlosti světla – to je ta dobrá strana mince ohrožení.

Ta horší strana mince je, když naše tělo chronicky stimulováno chybným vnímáním (systémy zvládající náš stres nedokážou rozeznat realitu od imaginace). Stát stále v pozici „ke startu připraven" vede k uvolňování hormonu kortizolu a jeho nadměrná stimulace je přímo spojena s významným poškozením a dlouhotrvajícími funkčními změnami v mozku.

Chronický stres také oslabuje imunitní systém tím, že narušuje funkci receptorů glukokortikoidů, které zabraňují či zastavují zánětlivou reakci. Narušování chování těchto imunitních receptorů vede k dysfunkci zvané rezistence receptorů glukokortikoidů, při nichž roste intenzita zánětlivé reakce. Toto zvyšuje riziko vzniku astmatu a dalších autoimunitních onemocnění, podporuje se nástup chronických onemocnění, jako jsou kardiovaskulární nemoci, rakovina a diabetes 2. Typu GCR.

Jednoduchá inspirativní moudrost L.Hermin: „Víte proč je pro nás tak těžké být šťastní? Protože se odmítáme ZBAVIT toho, co nás činí smutnými“.

Bruce Lipton, Biologie víry

Audio příloha


Video příloha


Webdesign vytvořil: Ivo Sýkora - IT nebo WEB